Když mi sděluje, že něco provedl, že se mu něco nepodařilo, že neuspěl, cítím lítost. Cítím hněv, že se to nemuselo stát. Chtěl bych, aby se mu to nestalo. A mám tendenci ho obvinit a vyčítat.
Vím, že lepší by bylo zůstat na jeho straně. Obejmout ho a povzbudit, protože on mě teď potřebuje. Podpořit ho v jeho těžké chvíli. Abych byl jeho táta, ne soudce. Aby mi věřil a přišel za mnou, až mu bude zase úzko. Ale nedaří se mi to moc.
Minulý týden byl s kamarády na obrovské hromadě štěrku, hráli si. Vzal si tam svou novou sekerku, ačkoliv jsem mu říkal, neber si ji. Hodil ji zvrchu dolů, štěrk se sesunul a sekerka se ztratila. Když mi to vyprávěl, vřel jsem vzteky. Nová sekerka, kterou si přál na Vánoce!
Ale pak jsem ho objal. Pochopil jsem, že se cítí hrozně. Byl smutný, že sekerka je pryč. Vzal jsem dvě lopaty a šli jsme přehazovat štěrk, abychom spolu sekerku našli. Neuspěli jsme. Ale když jsme se vrátili domů, byli jsme ti největší spojenci za poslední dlouhou dobu.
